Články


Jak mě Legacy přesvědčilo

2006-02-04 Přečteno: 4 141x



Jak mě Legacy přesvědčilo


    Přátelé, kamarádi, dovolte abych se s vámi podělil o svou první zimní zkušenost se Subárkem. Slyšel jsem a hlavně četl hodně o tom, že Subaru, ač v podstatě obyčejný osobák, v zimních podmínkách trumfne leckteré rádoby offroady natož všelijaká SUV apod. Teď už vím, že to nejsou jen kecy zanícených subaristů, ale je to prostě fakt.
     V půlce prosince 2005 jsem kupoval Legacy s tím, že s ním vyrazím společně s mými kamarády (nesubaristy) na Silvestr do Krkonoš. Ubytování jsme měli zajištěno v horské chatě Zákoutí nedaleko Vítkovic v Krkonoších a majitel nás už předem telefonicky varoval, ať nás ani nenapadne tam jet bez řetězů. K jeho chatě to byly od hlavní silnice asi 2 km po nějaké cestě do strmého kopce a prý se tam bez řetězů nevyhrabeme. Já jsem před odjezdem trochu váhal, zda řetězy vezmu, ale pak jsem si vzpomněl na chvalozpěvy na subaru a sebevědomě je nechal v garáži. Přeci jsem četl tolikrát, že "kam se dostanou ostatní s řetězama, tam subaru vyjede bez nich taky". Touto větou jsem odháněl pochybovače několikrát během cesty a sám sebe přesvědčoval o tom, že to je pravda.
    Jeli jsme celkem se čtyřmi auty - moje Legacy, Golf IV, Vectra I a Superb. Vyrážíme 28.12. z Rakovníka kolem 9 hod, abychom měli dostatek času na cestu, kdyby nastaly nějaké problémy v dopravě a nepřijeli za tmy. Cesta až do Vítkovic byla uklizená, cestou jsme sice potkali pár aut v příkopech, ale ty jely asi s letňáčema. Dojíždíme ke zmiňované odbočce z hlavní silnice a hledáme místo, kde bychom mohli nasadit řetězy. Jdeme se podívat, kam že to jako máme vyjet a když vidíme prvních sto metrů, tak všechny přejde sranda - "Ty krávo, si dělaj prdel, ne? Tam nemůžem vyjet!" Zastavuje u nás chlápek s terénním nissanem pick-upem a začíná nasazovat řetězy na všechny čtyři! Znejistím a ptám se ho, jak to vypadá tam nahoře. Klube se z něj nervózní majitel chaty, náš pan domácí - "Nějakej holanďan to tam zašpéroval a teď stojí auta nahoru i dolu. Doufám, že máte řetězy!" Neodpovídám... kámoš s Golfem se hned přizná, že je nemá. Schytává pár hustejch pohledů pana domácího a připomínku, že nám to výslovně říkal.
    Dobrá tedy, necháváme auta na blízkém parkovišti s tím, že to půjdeme omrknout, jak to vypadá dál, jestli má cenu někam jezdit. Pozorujeme jednoho odvážlivce, který se rozjíždí a vyráží do kopce. Bohužel po pár metrech potkává protijedoucí auto a zastavuje. Skončil, už se nerozjel a pomalu klouže dolu. Dál v kopci potkáváme holanďana na špalcích!! bez kol (dodnes to nikdo z nás nepochopil, ale asi sundal kola a jel je přezout, nebo co) a ostatní se mu jen stěží vyhýbají. Střední úsek cesty docela ujde, projede tudy sice jen jeden, ale je tu pár míst, kde se dá vyhnout. Posledních 200 m cesty je nejhorších – úzká cesta na sotva jedno auto, po obou stranách sněhové bariéry vysoké 1,5 m, prudký snad 20% ale docela upravený,. Je tam strašnej fičák, vítr štípe do tváře... kurva zapomněl jsem v autě kulicha, vysrat se na to! Přicházíme k chatě a jdeme se domluvit jak dál. Rozumně se dohodneme, že sjedeme s panem domácím s tím jeho teréňákem pro věci a auta necháme dole na parkovišti. Kamarádka s Vectrou se nechce vzdát tak lehce a když jí majitel nabídne, že ji nahoru vytáhne, tak souhlasí. Já na to kašlu, než abych to za každou cenu zkoušel, tak to nechám radši dole. Je už tma a kdybych někde v kopci uvízl, tak mě ostatní řidiči sežerou zaživa. Cestou dolu potkáváme šest aut a ty dva km jedeme půl hodiny. Ještě že jsem se tak rozhodl, utěšuju se.
    Dole na parkovišti potkáváme kámoše se Superbem, kterej nešel až nahoru, jak zápasí s řetězama. Když jsem mu domluvil, nechává toho a pomáhá nám naložit věci do Nissana. Vešlo se tam všechno, loučím se se Subárkem a uvazujeme za sebe Vectru radši už dole. Nissan je nafťák , takže má slušnej tah už sám od sebe, ale majitel tam dává redukci. Vůbec se mu nedivím, s plným autem a druhým za sebou na laně to není sranda. Jedeme pomalinku i když na plnej knedlík. Vectra za námi se celkem snaží, ale je cítit, jak lítá ze strany na stranu. Nejhorší úsek cesty vyjíždíme s vypětím všech sil, nissan sebou hází v kolejích, hrabe všema čtyřma a Vectra lítá od bariéry k bariéře. Máš, co jsi chtěla, pomyslel jsem si škodolibě. Dojeli jsme k chatě a já smekám před Nissanem, dokázal to. Na druhou stranu, na tohle je to auto stavěný - poctivej offroad, makáč, žádný kompromisy.
    Ale zpátky k Subaru. Druhej den jedeme lyžovat a potřebujeme se dostat na druhej kopec. Sjedeme tedy po cestě dolů a já se nabídnu, že nám věci vyvezu k vleku. Nou problem, kombík je velkej a tak tam dávám asi 15 lyží a snowboardů a všechny přeskáce. Pěkně nacvaklej kufr a sklopená třetina sedadel. Když přijíždíme ke sjezdovce, zastavuje nás frajer ve žtutý vestě, že prej odstavný parkoviště je tady doleva. Tak tam jedu, říkám si sice, že to je divný, ale od toho je tam ten týpek, aby poradil ne? Předem mnou je najednou strašnej sešup dolu. Váhám, snad mi to neuklouzne. Sjedu opatrně dolu a zjistím, že tam žádný parkoviště není a cesta končí. "To je debil", říkám si, "jestli to zpátky nevyjedu, tak tomu ichtylovi ve žlutý vestě rozbiju hubu, to si ze mně dělá prdel nebo co?" Teď se ukáže co v tobě je, Subaru. Otáčím se, řadím jedna, rozjezd je v pohodě. Proti mě je kopec jak prase, v životě bych neřekl, že se to dá v zimě bez řetězů vyjet. Je to jako bych jel do nebe, přede mnou jen horizont a pak obloha. Auto ale jede jak tank, bez problému zrychluju, kurva, já tam snad lupnu za dva... Než to stačím udělat, jsem nahoře. Teda, tak tohle se mi líbí, to chci zkusit ještě jednou. Musím jet ale dál, mám u sebe věci ostatních, tak aby na mě dlouho nečekali. Že se mi povedlo něco zvláštního zjišťuju podle udivenýho výrazu debila ve vestě. Normálně bych asi zastavil a něco mu řekl, ale mám výbornou náladu a nechci si jí kazit....
    Celodenní lyžovačka byla paráda, vracíme se zpátky, odvážím zase všechny věci k parkovišti a oznamuju, že tentokrát to dole nenechám a jedu až k chatě. Kdo chce svézt ať nastoupí. Schválně ještě beru tři velký chlapy, kdybych někde uvízl, ať pořádně zatlačí. Takže to shrnu: auto narvaný po střechu baťohama, lyžema a botama + čtyři lidi. Přijíždíme k odbočce pod kopec, podívám se na ostatní.... jdem do toho! Jedna, dávám plnej, doprdele to není možný, to auto si snad nehrábne! Ale je to spíš jen pocit, protože kola sice místama proklouznou, ale to nemá na zrychlení skoro žádný vliv. Je to jako jízda na vznášedle, auto jakoby lehounce plave po sněhu (nebo spíš po ledu) ale přitom furt zrychluje. Na mírnějším úseku řadím za dva a projíždíme zatáčky lehkým smykem, to je bomba. Vracečka, podřadím na jedna, zatočím, na výjezdu plnej a auto se krásně stočí do směru jízdy, to je vono. Blížíme se k závěrečné pasáži a já zpomaluju, přeci jen to auto moc neznám a nechci to někam šupnou. Znovu za jedna a vyrážíme. Místama je sníh už hodně "rozdělaný" od ostatních pokusmanů a jsou vyjeté koleje, ale Subárko se drží a já už nemám obavy. Vyjíždíme dá se říci s přehledem k chatě a já pyšně vylézám z auta a okukuju ho zvenku. Promiň kámo, já ti nevěřil, ale tys to dokázal...
    No, od tý doby jsem tu trasu jel ještě třikrát a pokaždý jsem vyjel bez jakýchkoli problémů. Cestou potkal RAVku, která to prostě nevyjela (bez řetězů) , pár osobáků, který ale většinou nejeli až nahoru (s řetězama). Neříkám, že jsem byl jediný kdo nahoru vyjel, ale VŠICHNI kdo vyjeli, měli řetězy a podle vyházených kolejí i dost velký problémy. To mě právě na Subaru nejvíc potěšilo a přesvědčilo - ta suverenita a rezerva s kterou si s tím poradilo. Tak to je všechno, uf, jsem to nějak přehnal, ale nedalo mi to a musel jsem napsat všechno. Zdravím všechny subaristy a věřím, že mají o dost pikantnější historky, ale pro mě to byl první a dost silnej zážitek se Subaru a nedám v tomhle směru na něj dopustit.



Diskuze o článku Nové téma



Články